Postřehy ze života | Kudy vede naše cesta?

Kudy vede naše cesta?

V letech 1987 - 1992 jsem studovala při zaměstnání a při dvou dětech Vysokou ekonomickou školu v Praze a při svých cestách využívala zázemí u svých příbuzných. Pamatuji si, že to bylo ve 2. ročníku před zkouškou z matematiky, podle indexu to bylo září 1989. Bratr mého dědečka, který byl po celou dobu mého studia mým "strážným andělem", měl na návštěvě hosty z Ameriky. Vzal mě s nimi na oběd a teta Mery mluvila celkem český, její manžel pouze anglicky.

Nevím, jaký byl mezi námi rodinný vztah, to musím teprve zjistit. A pak druhý den jsem si jela k mému "strýci" pro došlou poštu a opět se setkala s jeho americkou návštěvou. Manžel od tety Mery se po mně pořád díval a usmíval se a potom mně Mery přeložila, že jsem velmi podobná na jeho vnučku. Když jsem odcházela, tak za mnou vyšel na chodbu a něco mně vložil do kapsy. Když jsem se ve výtahu podívala do kapsy, našla jsem tam pětidolarovku. Mám ji dodneška, nechala jsem si ji na památku. A proč jsem si na to vzpomněla? Dneska mě moji kolegové v Senátu zvolili předsedkyní Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. A já jsem si uvědomila, že i moje rodina má v zahraničí řadu příbuzných, kteří odešli dávno před tím než jsem se narodila já i moji rodiče. Do Ameriky odešly prý dvě sestry mé prababičky a po světě jsou další příbuzní, o kterých toho moc nevím. Ve své funkci jsem nová, ale věřím, že brzy do všech činností a problémů krajanských spolků vniknu a společně s celou komisí budeme dobře spolupracovat.

Na základě svých vlastních životních zkušeností vím, že nic není náhoda, že všechno má svůj smysl, který ale někdy pochopíme až později. Doufám, že i to mé dnešní jmenování má a bude mít svůj smysl, který bude možné hodnotit až s postupující dobou.

publikováno 8.3.2007